Perlorodky a lidé, pouto, které v dávné minulosti nebylo nijak zřejmé, zesílilo v dobách středověku, kdy bylo ze strany člověka syceno možností se obohatit přírodním klenotem či nakrmit domácí zvířata, a je silné až do dnešních dní. Nyní se exploatační aktivity vyměnily za ochranářské a zisk, který člověk kdysi bral, nyní investuje k její záchraně....
A že vylepšení jídelníčku domácí drůbeže nebylo jen středověkým rozmarem dokládá i poskytnutá vzpomínka Ing. Aloise Pavlička, Ph.D. (tehdy zaměstnaného v OP OkÚ Prachatice):
...„Panímáma z rodu mlynářů Dubských ze Zábrdského mlýna na řece Blanici od 30. let byla zvyklá perlorodku hráběmi z náhonu vybírat a v díži roztloukat jako zpestření jídelníčku husám a kachnám na dvoře. Jak sama říkala: „Mohou se po tom utlouct". V této navyklé praxi pokračovala celý život, neboť perlorodka byla v náhonu hojná (náhon jí byl přímo „ dlážděn") a to vše k neskonalému údivu ochranářů let šedesátých, kdy se již naplno začala projevovat intenzifikace zemědělství a krajiny horního toku Blanice. "
